(Fotky) Terezka, kterou jsem si ani nezasloužil

Já vás moc pěkně vítám v dalším roce, do kterýho vám přeju všechno nejlepší a hlavně zdravíčko :)) Musel jsem si na konec roku dát pár dnů "off", protože přece jenom ta věčná tma a zima na mě nakonec dolehla, trochu jsem si poležel s horečkama v posteli a pak se dal zase dohromady a prodloužil si "volno", abych načerpal i nějakou psychickou sílu do té naší nové dvacet pětky. Přece jen udělat takovej mrak fotek, napsat tolik příběhů, do toho videa, zakázky, socky, magazín.. Znáte to. Prostě vyčistit hlavu je občas potřeba, aby se člověk mohl vrátit zase o kus silnější :)

Když navážu tam, kde jsem skončil posledně, což bylo na hřbitově (:D), tak ráno jsem se (jako jedinej) probudil, svýma paprskama mě přivítalo hřejivý slunko a když jsem si promnul oči a posadil se, zjistil jsem, že jsem v obležení důchodců v takovým množství, jako by snad u hřbitova stál Lidl.

Popojel jsem teda kousek dál do stínu stromů, z vyžrané dodávkové lednice vytáhl poslední kus sejra a vodu, vyhrabal jsem z pod matrace zbytek nějakýho pečiva a jak si tak pokojně snídám, došlo mi, že jsem se snad včera asi domlouval s nějakou babou na další focení.. ale nebyl jsem si jistej, jestli se mi to jen nezdálo :D

A tak koukám do telefonu a vono fakt! :D A očividně jsem po posledním focení měl pocit, že teď už navždy všechny focení budou dokonalý a já je zvládnu levou zadní, ať se děje co děje.... Nebo aspoň si nedokážu jinak vysvětlit toto:

Já jsem noční pták a když je tma a klid, mívám pocit, že celej svět je můj a dokážu cokoli.. Pak se ale většinou ráno probudím vohrnutej jak šulin a takhle vohrnutej zůstávám až do západu a během téhle doby se mnou vopravdu nechcete mít co do činění. A ani tento den nebyl vyjímkou a jen jak to píšu, tak mám výčitky.

Ve 12, už celej propocenej a usmaženej, nabírám kdesi uprostřed obřího pražskýho sídliště Terezku, kterou jsem v životě neviděl. Je mi z toho úmornýho vedra naprosto zle a protože jsem na Terku čekal neskutečný snad aspoň tři minuty, byl jsem rozpálenej do ruda a taky brutálně nervní (Terko vole sorryyyyy :D) ..

Rozpálenej do ruda v mým případě znamená, že jako správnej zmrd štír zasekávám ocas debilníma narážkama hloubš, než si v danym momentě uvědomuju a Terka si se mnou během asi půlhodinové jízdy vytrpěla víc, než by si zasloužila.

Pak mi to došlo.. že si nemůžu střílet z její práce, z jejího života, z jejího modelkování, z jejího čehokoli.. a že bych se měl omluvit a držet hubu.. Ale byl jsem vohrnutej, takže jsem zvládl jen první část a sice hodně utlumeně, ale přesto neochvějně, jsem v narážkách na cokoli, pokračoval dál (fakt se moc ještě jednou omlouvám :D).

Terka to nesla statečně. Šila do mě (jemně) taky a moje hodný vnitřní já doufalo, že z toho vznikne malý ohnivý flirtování, který by našemu focení mohlo pomoct. To se nestalo. :D Místo toho jsme konečně vyjeli z Prahy do polí, který se nekonečně táhly kam až oko dohlídne.

Byl jsem nervní z toho vedra, z toho že jsem se neosprchoval, z toho, že vedle mě sedí krásná baba kterou neznám a jedeme už příliš dlouho v autě, ze kterýho nemůže utýct, nikde okolo není absolutně kurva nic, kde bychom mohli fotit a já do ní ještě ke všemu valim hrozný věci takovýho rázu, že bych za "stroj zapomnění" dal půl království a nejradši začal úplně od začátku a úplně jinak, ale nejde to (Terezko omlouvám se! :D)..

"Na prvním sjezdu ze silnice odbočím a budeme tam fotit, i kdyby to byla jen cesta ke hnoji", rozhodně jsem zahlásil a za první zatáčkou vopravdu stoupal na brzdu a sjel na asi padesát metrů dlouhou polňačku, která nevedla nikam. Na jejím konci byla polovyschlá kaluž ve stínu asi čtyř polomrtvých stromo keřů.

Je asi jedna hodina odpoledne, nekonečný vedro, smrdím, mám úplně rozloženou modelku, která se prý roky těšila na to, až spolu někdy budeme fotit, kterou jsem dovezl po hodině jízdy ke kaluži a čtyřem stromo keřům.. "To je naprosto výtečná situace a my právě teď jdeme.. fotit.. hezký, romantický.. odhalený.. smyslný.. jemný.. fotky.. pičo :D " - takhle nějak jsem popsal Terce situaci, ve které jsme se právě octli.

A Terka? Dokonalá! Smekám všechny zimní čepice, který teď na sobě mám a smekl bych i všechny kloubouky a kšiltovky, protože Terka nezahodila úsměv, místo toho se jemně nalíčila, řekla mi pár milých slov o tom, že to zvládnem, rozkošně se nasoukala do naprosto vílovskejch šatů, stoupla si hezky do stínu a začala mi nabízet svoje pózy, pohledy a nálady, ze kterých jsem si sedal na prdel. Tomu říkám profík. Tomu říkám baba s velkym srdcem a už v tenhle moment mě hamba liskala a vlastně doteď nepřestala.

A snad od momentu, kdy jsem poprvé zmáčkl spoušť se ze mě taky stalo něco mírně profesionálnějšího a začal jsem se konečně chovat jako člověk .. a fotit jako fotograf a na to, co tomu všechno předcházelo jsem se snažil zapomenout .. a dělal jsem všechno pro to, aby zapomněla i Terezka :)

No a na to, kde a kdy jsme to fotili, tak ty fotky vypadaj brutálně dobře. Ale víte kdo za to může... (Terezko děkuju!)